Irský cob (tinker)

Původ a historie 

Irský cob, hovorově irský tinker je velmi atraktivní kůň, výrazný především svým strakatým zbarvením, hustou hřívou, ohonem a rousy.

O vznik tohoto atraktivně skrvnitého typu koně se zasloužili irští cikáni již ve středověku. Vznikal křížením clydesdalů, fellského a daleského ponyho, někdy i welsh-cobů, výjimečně shirů. Koně s nestálou barvou ve formě velkých barevných ploch střídající bílou barvu s hnědou, černou či, vzácněji, i rezavou, byli bez výjimky mezi tehdejšími, často vznešenými, chovateli zcela opomíjeni a nežádáni.

Kočovný způsob života cikánů vyselektoval nenáročné a odolné koně, kteří si vystačili i s velmi chudou pastvou. Při putování po ostrově měli cikáni možnost křížit tajně své klisny s čistokrevnými hřebci.

Charakteristika

Irští cobové se vyznačují dobromyslností a rozvážností. Jen tak něco je nerozhodí, ovšem mají sklon k tvrdohlavosti. Většinou není problém je ovládat. Milují společnost stádových druhů stejně jako koupání.

Popis tohoto koně

Hlavu je možno označit jako středně dlouhou, v profilu rovnou, uši bývají menší, oko živé. Krk má být silný, ne příliš krátký, vysoko nasazený, s velmi hustou hřívou, jenž pokrývá obě strany šíje.

Kohoutková výška je 135 až 158 centimetrů. Nezaměnitelným znakem jsou dlouhé, mohutné rousy na končetinách. Irský cob se chová obvykle ve dvou barevných variacích. Černobílé zbarvení je zváno piebald a hnědobílé skewbald. Vzácněji se objevuje tříbarevný kůň, případně vraník nebo hnědák se světlými odznaky.

Využití Irského coba

V Irsku existují "půjčovny koní", tam je možno si zapůjčit irského coba i s vozem. Irský cob zvládá práci jezdeckého i tažného koně. Poslední dobou stoupá jeho význam v hiporehabilitaci.